Osada Kopec - Z deníku otce Klause

Z deníku otce Josefa Klause,
místního faráře v Mikulášovicích
(zkráceno)

Léta páně 1945

14.01.45 - V noci byl letecký poplach. Do města dorazil P. Josef Stein, býv. kněz v Lötzen ve
východním Prusku, který musel uprchnout před Rusy.

18.01.45 - Byl jsem vyrozuměn, že otec ministranta Tölzera přišel o život při bombardování
Mostu.

23.01.45 - Omezen provoz vlaků a pošt.

25.01.45 - Vystěhování obecné a měšťanské školy

30.01.45 - Do války musí i sbormistr Rudolf Scheffel. Navečer přišla velká skupina uprchlíků
ze Slezska. Bylo jim ustláno na slámě v měšťanské škole. Vyučování se náhradně provádí ve Frenzlově továrně a v 1. obecné škole v Horních Mikulášovicích.

13.02.45 - Dnes, na masopustní úterý, večer ve 20:30, 23:00 a 02:00 hod. byly bombardovány Drážďany. Nebe bylo krvavě rudé, nepřetržitě hřměly a blýskaly se střely, jako by měl nastat konec světa. Déšť papíru a popela se snášel na celé severní Čechy. Ve farní zahradě i na Tanečnici se našly účty z drážďanské mrazírny. Polospálené bankovky byly nalezeny v Tomášovském lese. Při tomto bombardování mělo zahynout na 300 tis. osob včetně uprchlíků z východu, kteří se nacházeli v prostorách hlavního nádraží. Paní baronka Kleisová se svým synem - knězem - se též stala obětí. Tehdy měla mít u sebe šperky v hodnotě 70 tis. ŘM.

14.02.45 - Nové bombardování Drážďan - dnes byly zničeny hlavně památkové objekty - Zwinger, Dvorní chrám. V tuto osudnou noc přišel o život syn továrníka Aloise Endlera z Horních Mikulášovic. Ještě v Podmoklech, ve vojenském vlaku, potkal svého bratra, ale musel dál do Drážďan, kde zaplatil životem. Dnes letěly stovky letadel dál do Čech, jejich cílem se měly stát Praha, Most i Emauzský klášter.

15.02.45 - Už je vše zaplněno uprchlíky a po silnicích se pohybují velké vojenské kolony.

03.03.45 - Nocují na faře 3 vojáci, nemohli se po náledí dostat s koňmi dál. Opět letecký poplach, u nás byly shozeny 2 kanystry.

04.03.45 - Městská správa dává na vědomí krácení potravinových přídělů - o 100 g chleba, 250g marmelády a 150 g tuku méně.

25.03.45 - Ve 12 hod. opět poplach, velké svazy ve směru Praha. Uprchlíci z Rawitz u Brieg musí být ubytováni se 6 koňmi na faře. V dalších dnech byl denně letecký poplach.

16.04.45 - Ve 12 hod. opět poplach, ale v dálce je už slyšet i dělostřelba.

19.04.45 - V okolí Budyšína zuří těžké boje, jsou slyšet i větší detonace. Velké množství uprchlíků prochází obcí, projíždějí vojenská auta.

22.04.45 - V neděli opět velký provoz na silnici - kolony aut bez konce. Na každém kroku vojsko - ve všech domech jsou ubytováni vojáci - i na faře jsou dva. Ve 13.30 hod. prochází obcí kolona lidí z koncentračního tábora, sami si musí táhnout své vozy, doprovázejí je po zuby ozbrojení vojáci, kteří s nimi surově zacházejí. Vězni jsou ubytováni v barácích směrem ke koupališti.

23.04.45 - Ode dneška odpadá veškeré vyučování ve školách.

24.04.45 - Opět příchod většího množství uprchlíků, procházejí obcí a vezou s sebou také domácí nářadí a zvířectvo. V Mikulášovicích je už 800 uprchlíků a nouze obyvatelstva stoupá.

29.04.45 - Přichází zpráva o smrti Mussoliniho.

01.05.45 - Hustě sněží a všude jsou stavěny zátarasy a barikády, obyvatelé jsou však proti tomu a bojí se o svůj další osud. V obci je mnoho vojska, přicházejí zprávy, že Američané jsou v Bavorsku a Rusové v Berlíně a že je Hitler mrtev.

04.05.45 - V dálce je slyšet dělostřelba, lidé se snaží ještě nakoupit nejnutnější věci v obchodech.

08.05.4 - Kanonáda bez konce, co přinesou nejbližší hodiny? Ke konci dne prosakují zprávy, že nepřítel je už blízko. Mnozí lidé se chystají k útěku, pakují si ruksaky a nakládají vozy. A už je tu zpráva, že Rusové jsou v Lobendavě. Mnoho lidí utíká do lesů - i do farského směrem na Wachberk. Mnozí opustili domy a zdržují se venku. Dvě zbloudilé střely zasáhly i Mikulášovice. U Lobendavy zuřila skutečná bitva, padlo 12 Poláků, střely vybuchovaly i v Lipové, kde zasáhly faru a P. faráři Posseltovi zcela zničily šatník i prádelník, takže v té chvíli ztratil všechno. V lobendavském kostele byla zničena okna. Farníci vyndali doma všechny obrazy z rámů a skla mohla být použita v krátké době na opravu.
Když jsme byli v lese, viděli jsme rudou zář - Děčín byl v plamenech a slyšeli jsme detonace. Večer ve 22.30 hod. jsme slyšeli silný výbuch - německé vojsko zničilo v obci svou výzbroj - ve 23.00 hod. nastal klid.

Válka - hrozná a příšerná skončila před branami Mikulášovic. Jak málo by bylo stačilo, aby se těžké boje přenesly i k nám a ví Bůh, zda by to obec přežila.

09.05.45 - Ve 4.30 hod. je ještě tma. Jestlipak jsou Rusové v obci? Budu se snažit dostat z lesa do obce - beru si batoh a vydávám se na cestu. Jakmile jsem došel na Hinterhermsdorfskou silnici, nabídl se mi příšerný obraz - všude prchající vojáci Wermachtu, kteří odhazovali všechno a utíkali k jihu, do Labských pískovců. Na polích, lukách a na silnici se válelo nepřeberné množství munice a zbraní všeho druhu. Ve městě byl na silnici úplně stejný chaos.

Pomalu se klubal krásný májový den, který se však měl stát dnem hrůzy. Během bohoslužby se ze všech stran ozývala střelba. Jakmile starosta viděl, že Poláci a Rusové vnikají do domů občanů a rabují vše, co jim přijde pod ruku - od hodin počínaje, prohnal si hlavu kulkou. Vězně z KT, kteří byli v barácích, pustili na svobodu a ti, když konečně získali svobodu, dali se do rabování obchodů. První přišel na řadu obchod s potravinami p. Knoblocha a obuvnictví Jindra. Okolo 9. hodiny přišli na faru Rusové, sebrali uprchlíkům koně a všechny mé prosby byly naprosto zbytečné. Ještě jim sebrali i všechny cennější věci, co jim na útěku zbyly, a později museli ještě odejít s pár kilogramy do staré Říše. Ve městě se už nenašlo ani jízdní kolo, natož pak motorka - vše sebrali bývalí vězni z KT a východní dělníci (totálně nasazení). Nejhůř na tom byli sedláci - bez koní nemohli provádět polní práce.

Okolo poledne procházeli obcí stovky vojáků, většinou Poláci, kteří patřili k Rusům. Odpočívali uprostřed silnice a protože bylo horko, prosili o vodu. Dali jsme jim napít a jeden důstojník s námi poobědval. Později přišlo najednou 20 vojáků - předstoupil jsem před ně v klerice a ukázal jim svůj český pas, který jsem ještě měl. Tím jsem byl pokládán za českého kněze a fara uchráněna. Jeden vězeň z KT, Žid, pak u nás zůstal po tři týdny. Dali jsme mu ošacení a stravu - byl naší záchranou, když opilí bývalí vězni chtěli drancovat faru. Když se den chýlil ke konci, byly i mé síly u konce, musel jsem se po celý den zdržovat blízko dveří, abych své lidi chránil. Na mém otcovském statku, kde hospodařil můj bratr, se také nacházel bývalý vězeň z KT, Žid z Polska, a i ten byl ve stavu ochránit bratra s rodinou před drancováním, spolu se statkem.

10.05.45 - Město spí s těžkými obavami o budoucnost. Co všechno ještě přijde? Ráno jsou vidět všechny následky včerejška - silnice plné rozbitých zbraní, vozů, munice, špinavého prádla a šatstva. Měl jsem dnes pohřeb pana Raymanna - přišlo jen 15 truchlících. Lidé se bojí odejít z domova, aby neztratili i to poslední, co jim zbylo. Mnoho lidí je zcela zlomeno a pláče, množí se sebevraždy. Dva uprchlíci si podřezali žíly a jsou mrtvi. Kromě starosty pana Zabela se zastřelil i Richard Reichel. Svobodník Arno Thomas byl nalezen zastřelený v kolejišti, rovněž tak vojín Karl Rudolf. Vedoucí tábora, Rudolf Schneider, byl nalezen mrtev se střelnými i bodnými ranami. Továrníka Josefa Kunerta z Dolních Mikulášovic zastřelili Rusové ve strojovně vlastní továrny ranou do týla.

14.05.45 - Hugo Ullmann byl nalezen zastřelený.

15.0.545 - Obyvatelé jsou dále ve velkém neklidu, vedle farské zahrady stojí tank a Rusové z něj střílejí libovolným směrem po okolí a zastrašují lidi.

20.05.45 - Dnes jsou Letnice, lidé se stále neodvažují vyjít z domů. Zprávy z Lipové a z Brtníků jsou zlé. V Lipové drancovali Rusové pivovar a opilí pak znásilňovali ženy a dívky, stejně tak trpěly ženy i v Brtníkách od oddílu Kirgizů.
Odpoledne jsem musel do Dolních Mikulášovic k umírajícímu. Okolo hlavy mi občas létaly kulky a lidé se pak v Dolních divili, že jsem se vůbec vydal na cestu.
22 osob hledalo útočiště na faře a zůstalo i přes noc. Stejně kritický stav byl také 21.-23.5.

23.05.45 - Dnes vstup českých partyzánů - zase jsou na faře cizí lidé - ve stáji 6 koní českých vojáků. Okolo 16.30 hod. se stáje málem staly obětí plamenů - dvě děti uprchlíků - Albert a Rudi Wegnerovi - zapálili bednu s dřevitou vlnou a v několika minutách bylo vše v plamenech. Už byl vyhlášen i požární poplach, když jsem ještě rychle stačil oheň uhasit ruční stříkačkou napojenou motorem na studnu.

24.05.45 - Mnoho vybombardovaných uprchlíků musí dnes opustit Mikulášovice. Paní Wegnerová se svými 4 dětmi musí odejít během tří hodin. Nový starosta Hladílek, docela mladý člověk, dalo by se říci mladíček, přišel na faru, fackoval děti a řval na jejich plačící matku. Paní Wegnerová měla před sebou strastiplnou cestu do Bochumu, během cesty děti vážně onemocněly a jen zázrakem se uzdravily.
Na neděli sv. Trojice bylo povoleno procesí, účastnilo se asi 2000 farníků a bylo to poslední shromáždění obyvatel Mikulášovic před odsunem. Měl jsem kázání v přírodě, kde jsem řekl, že nás Bůh ochrání před frontou, takže svůj další osud vkládáme do jeho rukou. V čase, kdy jsem dlel v kapli, prohledávali čeští vojáci faru a kostel a hledali zbraně, ale nic nenašli.

30.05.45 - V obci se říká, že první budou odsunuti profesoři a učitelé. Má sestra Marta přichází z Jiřetína a říká, že na silnicích je to hrozné. Na Schöbru se válejí mrtvoly lidí i zvířat a šíří se nesnesitelný zápach. V obcích je mnoho úmrtí a žhářství.

31.05.45 - Na Boží Tělo lilo jako z konve, procesí jsem odložil na neděli.

03.06.45 - Dnes, v neděli, jsme s procesím šli v krásném počasí okolo kostela s velkou účastí obyvatel. Na volných prostranstvích jsme postavili oltáře.

04.06.45 - Průchod ruské armády - tisíce koní, krav, ovcí. Mladí hoši okolo 16-ti let byli honci. Hladový dobytek se vrhá na vše zelené. Nekonečné rámusení se ozývalo od Sebnitz po Tomášovské silnici - nekonečné řady RA. Naložené vozy byly v doprovodu po zuby ozbrojených vojáků, byly mezi nimi i ženy. Přesun trval celé odpoledne a obyvatelstvo bylo varováno, aby nevycházelo na silnici.

08.06.45 - Zprávy o odsunech se šíří, kdy přijdou na řadu Mikulášovice?

12.06.45 - Na vývěsních tabulích se přes noc objevily plakáty o konfiskaci všeho německého majetku. Už začínají odsuny, mnoho lidí nemůže spát, nervy mají napnuté k prasknutí.

20.06.45 - Začíná hon na příslušníky strany. Sedlák Jos. Hentschel měl špičkové partajníky odvést v noci přes hranice. Přitom byl Reimund Marschner v blízkosti Českého mlýna zastřelen starostou Hladílkem. Starší z bratrů zámečníků Wenzelových je od té doby nezvěstný. Patrně také oběť pana Hladílka.

29.06.45 - Hrůza je tu, Svobodovy oddíly vstupují s kulomety a mnoho osob dostává příkaz k odsunu. Dobytek je vyváděn z domů, a stejně tak, jako ten dobytek, i ženy, starci, děti. Hrozné je toto vidět a být bezmocný. Matky s malými dětmi na rukou a na zádech mi naposledy mávají, vzhlédnou na kostel a putují do neznáma, do neradostné budoucnosti.

17.07.45 - Druhý velký odsun. Rozkazy již byly doručeny poštou. Tentokrát museli dle partyzánského vůdce Czernyho odejít všichni hostinští a továrníci. V 6.30 hod. museli být připraveni na pochod. Dnešek byl dnem hrůzy - pan Böhmer z čp. 272 zapálil svůj dům a podřezal si žíly, pan Steinert se otrávil jedem .. Paní Dittrichová se také otrávila a pan Hesse, obchodník s uhlím, se tentokrát oběsil, když se už předtím pokoušel podřezat, Dr. Kögler mu rány zašil a život mu uchoval. Ten den jsem napočítal 11 sebevražd - nikdo nechtěl opustit svůj domov.

Je však nutno udat i to, co se dá pochválit. Moje švagrová, hostinská na Tanečnici, se musela se dvěma malými dětmi dostavit na Dolní nádraží. Když tam došla s oslím spřežením, ujal se jí bývalý financ z Tomášova a doprovodil ji bez prohlídky přes Tomášovský les po lesních cestách směrem na Hertingswalde, což byla její rodná obec. Mezi vyhnanými hostinskými byla i paní Anna Rauchová , čp. 555, s nemocným manželem. Byli na dolním nádraží naloženi do dobytčátku - 40 lidí v jednom, sedět se vůbec nedalo. Po 3 hodinách čekání byla přistavena lokomotiva a vlak se dal do pohybu. Mezi Bad Schandau a Pirnou zůstal stát na volné trati a lidé museli vystoupit. Paní Rauchová, která měla matku v Neukirch u Bautzen, musela pokračovat s nemocným manželem a zavazadly pěšky. Po 3 dnech došla na místo těžce nemocná - lékař konstatoval tyfus a odvezl ji do nemocnice, kde po třech dnech zemřela. V kufrech nesla pro další život zcela nepotřebné věci. Z toho je vidět, jak na tom lidé duševně byli, když museli během několika hodin opustit domov! I její manžel krátce nato zemřel v lágru někde ve středním Německu.
A stále dál se plouží vyhnaní po silnici se 30-40 kg toho, co je jim dovoleno si z vlastního vzít.
I regenschori pan Scheffel je odsunut a má pomocnice se nervově zhroutila.

20.07.45 - Teď naší obcí ještě ke všemu procházejí odsunutí z obcí dále v Čechách - dnes z okolí České Lípy a Mimoně. Vlakem je dovezli do Dolních Mikulášovic, pak museli pěšky přes Tomášovský les do Sebnitz. Pro mnohé to byl pochod smrti. Nejvíce trpěly děti a mnoho jich cestou zemřelo. V místech bezprostředně za hranicemi byly podmínky hrozné. Lidé nocovali pod širým nebem, rodily se tu i děti a před nečasem se nebylo kam schovat. Německé státní orgány nebyly schopny tento nápor vyhnanců zvládnout.

26.07.45 - Provádí se sčítání lidu. Ráno v 6 hodin se museli všichni Němci dostavit - výsledek: 3089 Němců - poloviční stav obyvatel. Už je tu 400 Čechů.

06.08.45 - Opět jsem byl vyburcován v 0.30 hod. boucháním a zvoněním. Přede dveřmi stálo 6 českých vojáků, těžce ozbrojených. Když jsem se jich ptal, oděn v klerice, co si přejí, řvali na mě: "Dejte víno!" Musel jsem dlouho mluvit o tom, že mešního vína je k obřadu potřeba velmi málo a tudíž že i mé zásoby jsou velice malé. Ještě že mezi nimi se našel i jeden rozumný, co ostatní přiměl k odchodu. To panu faráři v Šenově byla řada lahví z kostela sebrána.

07.08.45 - V noci okolo 1.30 hod. se ozvala silná rána - jako zahřmění a mě vzbudila policie. Musel jsem s nimi jít do kostela. Hořelo u sv. Matky Lourdské, kde jsme už rok žádné el. světlo neměli.. Všem bylo nevysvětlitelné, co se stalo, vždyť večer ve 21.00 hod. bylo ještě vše v pořádku.

09.08.45 - Páter Oliva, ředitel České Charity, dnes přijel do Mikulášovic, aby si prohlédl charitní dům.

10.08.45 - Dnes se opět konají domovní prohlídky kvůli navrátilcům. Mnoho osob, hlavně manželky straníků, musí odejít.

11.08.45 - Německé marky jsou měněny za koruny - 30 RM za 300 Kčs.

13.08.45 - Začíná krušný čas, všechna selská stavení jsou prohledávána a sebráno veškeré maso, špek a sádlo. Všechno k jídlu se odváží. Sedláci musí pracovat, ale nemají co jíst. Už 13 dní zuří silné bouřky a ohrožují úrodu.

23.08.45 - Ráno jsem šel do zahrady, abych si utrhl dobrou hrušku. Když jsem ji chtěl utrhnout, šel okolo zrovna náčelník partyzánů Czerny. Řval na mě, že mám vědět, že je to český majetek a že nemám krást. - "Mohu vás nechat za krádež okamžitě zatknout!" Když jsem se došoural zpátky na faru, rozplakal jsem se, nemohl jsem pochopit, že už mi nepatří ani ovoce vlastních stromů!

Smutný osud sudetských Němců:
1/ bílá páska na rukávě
2/ nesmí jet vlakem
3/ žádné německé vyučování ve škole
4/ žádný Němec nesmí mít rádio
5/ ošizené potravinové lístky:
a/ žádné maso, špek, sádlo, máslo
b/ žádná mouka a housky
c/ žádný sýr

Je to deprimující stav věcí. Začíná se šířit tzv. přestěhovávání - Když Čech chce vilku nebo domek, musí německý majitel odejít a vzít si jen to, co se mu dovolí. Vše je bez citu, dává se na odiv jen nenávist, zloba a násilí a většinou proti slabšímu. Protivníky jsou matky s dětmi, staří lidé a osamocené ženy.

26.08.45 - Nastává vlna zatčení. 22 příslušníků strany najednou bylo odvezeno do Hacklova domu a po 10 dnech je odvezli do Rabštejna - největšího pekla, jak se později ukázalo. Vězni, co se odtud vrátili živí, mohou vyprávět hrozné věci. V Rabštejně zemřeli Karl Tozauer, pan Mar, Ing. Max Rösler pak o tom vypravoval - pan Mar chtěl kněze, ale nedovolili mu to, zemřel s obrázkem Bohorodičky v ruce. I pan Alfred Kögler tam zemřel.

08.09.45 - Každoročně šlo v tento den procesí do České Kamenice. letos to možné není. Namísto toho jsme ve farním kostele uspořádali Mariánskou slavnost. Z celého okolí přišli poutníci. Pan Richter, kostelník z Lipové, který už procesí vedl po 40 let, také přišel. Modlily se poutní modlitby a měl jsem mariánské kázání. Za doprovodu hudby jsme si zazpívali mariánské písně - bylo to naposled, co se kostel tak naplnil domácími věřícími.
Ale i do této slavnosti padla kapka hořkosti - těsně před začátkem přišel pan Kuchryk, předseda NV, který mi sdělil, že se už nesmí provádět žádné německé obřady, ani německy kázat! Od 9.9. musí být vše v české řeči. Řekl jsem mu, že zbylí Němci česky neumí a já nemám české obřadní knihy. Farníci byli mým sdělením velmi zklamáni. Protože už nikdo české knihy nedodal, vedl jsem mši latinsky.

10.09.45 - Dopoledne jsem musel na NV - pan Kuchryk se choval jako pominutý, k němu se přidalo pár bezbožných komunistů a řvali na mě jako o závod. V tom kraválu jsem mu ani všechno nerozuměl, ale ohrožovali mě na životě a stále mě chtěli zatknout. Že jsem odtamtud vůbec odešel živý, vděčím starému panu Skálovi, který se je snažil přivést k rozumu. V tu hodinu jsem poznal sílu modlitby, neustále jsem se modlil, abych se odtud dostal. Byl jsem propuštěn s tím, že smím sloužit pouze české mše, když neuposlechnu, uvidím, co se se mnou stane. Když jsem se doplahočil domů, rozplakal jsem se. Tuto těžkou hodinu nikdy nezapomenu. Další dny nebyly lepší, jedno nepřátelské nařízení za druhým.

11.09.45 - Dle nařízení NV musely být z kostela ihned odstraněny všechny německé nápisy a tabulky. Na lavicích byla jména jistě déle než 100 let a to vše mělo být odstraněno za pár hodin. Přišli za tím účelem dva dělníci a také na Křížové cestě se nápisy na obrazech přelepovaly papírem. Dokonce ani nápis "Sv. Mikuláši - oroduj za nás!" nesměl zůstat. Nápisy na Božích mukách venku byly nenávistně přetírány bílou barvou. Vnitřky kapliček ničeny - oltáře se ocitly v rybníku a lavice byly z nedostatku uhlí spáleny. Tehdy se děla největší devastace kultury národa v našem 900 let starém sídle.

12.09.45 - Jel jsem do Litoměřic. V Děčíně jsem viděl příšerné zpustošení. Mnoho budov v okolí nádraží leželo v rozvalinách, také silnice na Benešov byla zničena. V Litoměřicích to vypadalo lépe, ale já jsem hned šel k panu biskupovi Dr. Weberovi, pak ke gen. vikáři Fuskovi a k admin. Fraytovi a vyložil jim vše, co jsem zažil. Bylo mi slíbeno, že admin. Frayt v krátkém čase přijede do Mikulášovic, aby vyjednával s národním výborem. Pro Němce mi byly slíbeny něm. mše.

14.09.45 - Dnes přijel p. admin. Frayt z Litoměřic. Vše si prohlédl, i spořitelní knížky kostela a farských pozemků. Našel vše v pořádku a dal mi práva správce. Národnímu výboru a policii předal po jedné zprávě. V té se psalo, že v neděli mají Němci mít mši v 8 hod., Češi pak v 10 hod. a v týdnu denně jedna česká mše. A že se zavazuji provádět českou duchovní správu, protože pan kaplan neumí česky. Trochu se mi na čas ulevilo, dostal jsem povolení jezdit vlakem, poslouchat rádio - ale úlevy nebyly trvalé.

14.10.45 - Byla nařízena nedělní pracovní povinnost Němců od 16 do 60 let. V 8 hod. měl pan kaplan mši a já byl ve zpovědnici. Byl jsem kostelníkem zavolán do sakristie, kde na mě svým obvyklým tónem hulákal pan Czerny - a že mši musím okamžitě skončit, protože Němci musí do práce. Před kostelem stáli mladí komunisté s biči. Sám jsem odmítl opustit kostel a uprostřed mše odejít, ale farníkům jsem sdělil, co jim bylo nařízeno. Ti, co odešli, byli venku surově zbiti. Kdo nešel do práce, musel platit peněžní pokutu. Hned po mši jsem šel se starými domorodými Čechy na NV a na policii a všichni jsme protestovali proti jednání pana Czernyho. Do Litoměřic jsem napsal o rušení bohoslužeb. Odtud došel zakrátko varovný dopis. NV však všelijak omlouval jednání pana Czernyho a jeho noshledů a jeho čin nazval "husarským kouskem". Tento nebezpečný muž - partyzán? - jednoho dne z Mikulášovic zmizel, stejně jako se objevil, a lidé si oddechli.

24.12.45 - Navštívil jsem všechny staré v chorobinci, přinesl jim malý dárek a promluvil k nim. V 17 hod. byla mše pro Němce a bylo hodně lidí. Půlnoční jsem měl pro Čechy, protože Němci večer nesměli ven. Regenschori i ministranti museli mít povolení.

31.12.45 - V 17 hod. poslední mše roku pro Němce a v 18 hod. pro Čechy. Rok plný hrůzy se skončil, tisíce našich milých občanů dlí v daleké cizině. Za nesmírně smutných okolností byli vyhnáni z domovů, mnoho jich bylo zavlečeno do vnitrozemí a musí žít a pracovat jako otroci, jiní jsou ve vězení a v KT. V Rabštejně zemřeli pan Tozauer, Mar a Kögler - všichni příslušníci SA - také proto, že i za války chtěli zůstat učiteli, resp. profesory na průmyslové škole. Museli strašlivě trpět, než zemřeli. O jejich utrpení vyprávěli ti, co přežili, např. pan Stephan a pan Anton Schicktanz.

Léta páně 1946

14.01.46 - Dnes je veliká zima, bylo naměřeno -18°C. Umíráček zvoní panu továrníku Eduardu Dittrichovi.

17.01.46 - Velký neklid panuje v obci kvůli loupežné vraždě, která se dnes v noci udála v kavárně pod kostelem. Ve sklepě byl zastřelen a o 22.000 Kč obrán hostinský p. Reichelt. Dost brzy byl vrah vypátrán - český policista!

20.01.46 - Zavražděný pan Reichelt byl pohřben podle českého rituálu, byla z toho česká manifestace.

23.01.46 - U rolníka Johanna Dittricha z Dolních Mikulášovic byli v noci ukradeni 3 voli a ve mlýně pana Würfla 2 koně.

04.02.46 - Sestra Fides Maria Buderová, která pracovala mnoho let v Charitě a posléze i jako farní pomocnice, dnes opustila Mikulášovice a ujala se nové služby v Augsburgu. Jen prostřednictvím svého strýce, pana Dr. P. Budera, a vysokého francouzského důstojníka bylo možné, aby dostala povolení k vycestování.

05.02.46 - Z Bischovswerdy došla zpráva, že pan katecheta Josef Steinki, který byl u nás čtvrt roku jako uprchlík, zemřel. V letech 1922-25 byl katechetou ve Varnsdorfu a později farářem v Lötzen ve východním Prusku. Musel strastiplnou cestou utíkat před Rusy a během cesty z Mikulášovic do Saska byl znovu okraden.
Všichni Němci dnes musí jít do kina na film "Člověk č. 217".

18.02.46 - Dnes jsem byl v rodném Tolštýně. V noci ve 2.30 hod. hořela koželužna pana Uhmanna v Podluží, v bezprostřední blízkosti kostela. V celém okolí bylo vidět jako ve dne. Celý okres Varnsdorf měl požární pohotovost a stříkačky pracovaly do 4 hod. do rána.

22.02.46 - Velké sněžné bouře ochromily veškerou dopravu.

05.03.46 - Místní Češi slavili na Střelnici bouřlivý masopust, pozvali si k obveselení i herečky. Jedna z nich, velmi mladá, večer rozjařeně volala z okna: "Já jsem žena, já chci žít!" Ráno ji našli mrtvou - otrávenou kysličníkem uhelnatým z kamen. Její přítelkyni odvezli do nemocnice do Šluknova, kde ji opět přivedli k životu.

06.03.46 - V Jiříkově byli zatčeni P. May i s kaplanem a odvezeni do Rumburka.

12.03.46 - Ještě jednou jsem byl v Tolštýně, ve svém domově. Moji sourozenci mě plačky vítali. Český komunista, bývalý podruh na statku, chce převzít náš statek. Už si vše prohlédl a nic si ze statku nesmíme vzít. Moc nás to bolelo. Smutný jsem se rozloučil a věděl jsem, že jsem byl doma naposledy.

15.03.46 - Neštěstí už je hotové, sourozenci museli opustit dům a statek a byli strčeni do domu čp. 10. Už nemáme domov - ještě dobře, že tohle nemuseli zažít naši rodiče.

22.03.46 - Dnes jsem musel k výslechu, můj švagr mi napsal dopis o tom, jak musel opustit dům, a tenhle dopis se dostal do rukou nového českého majitele statku. Ale byla v něm jen bezvýznamná slova.

27.03.46 - Zemřel otec pana poslance Hanse Schütze.

31.03.46 - Ze Salmova je odvážen dobytek, krmení a vozy - všechno se bere ubohým domkářům. Teklo mnoho slz.

05.04.46 - Dnes byl pohřben v Jiřetíně P. Děkan Friedrich Fischer, naposledy děkan v Rumburku. 15 kněží ho doprovázelo na poslední cestě. Přišel do hrobu arciděkana J. Gürlicha. P. Fischer působil 19 let v Jiřetíně, pak byl děkanem v Rumburku. Naposledy jako penzista žil v klášteře v Jiřetíně. Už je poznat, jak je Jiřetín prázdný a zpustlý.

10.04.46 - Dnes velký odsun sedláků - mnoho známých musí tuto cestu nastoupit - p. Würfel, Müller, Dittrich, Bergert, Hentschel, Endler atd. Přišli do lágru do Šluknova a pak dále do Bavorska.

04.05.46 - Okolo 14. hodiny vyhořela restaurace na Tanečnici.

05.05.46 - Opět platila pracovní povinnost v neděli pro všechny od 16 do 60 let. Okolo 18. hod. byla silná bouřka, blesk uhodil do kostela a rozmetal 30 pojistek a jedny el. hodiny. Škoda činí 987 Kčs.

09.05.46 - Byl Čechy bouřlivě slaven "Den vítězství". Musel jsem sloužit děkovnou mši sv. Odpoledne byla velká slavnost Čechů.

10.05.46 - Den další odsun sedláků - ale tentokrát jsou odváženi do Čech na práci.

15.05.46 - Další den hrůzy. Od 14 do 20 hod. je prohledáván kostel i fara dvaceti muži od StB, dokonce jsem byl nucen otevřít i svatostánek. V kostelní lodi se nic nenašlo. Pan Nadler, který byl léta kostelníkem, schoval na zcela tajné místo u věže nějaké věci bez mého vědomí. Tyto byly posléze objeveny a odneseny. Bylo zajímavé, že nejhezčí z toho, co se nalezlo, si hned přítomní rozebrali mezi sebou. Pan Nadler byl zatčen a odveden. Protože řekl, že o ničem nevím, nechali mě na pokoji. Jakmile byl kostel prohledán, přišli na faru. V kanceláři a v pokoji vytrhali i podlahu. Nejhorlivější byl pan Rozsypal z NV - dokonce na zahradě přeryli i záhony - hledali zlato a stříbro, ale nic nenašli. Byly to vyčerpávající hodiny.

17.05.46 - Mnoho známých dnes muselo odejít - i naši sousedé p. Reiss, Endler, Dittrich, Gross, pekař Horn, Strobach a asi 35 lidí muselo na práci do Čech.

19.05.46 - Byly uspořádány místní volby:
komunisté - 625
nár. soc. - 166
lidovci - 38

25.05.46 - Všichni Němci dnes museli na film "Pád Berlína".

26.05.46 - Parlamentní volby:
komunisté - 752
nár. soc. - 188
soc. dem. - 168
lidovci - 53

27.05.46 - Dnes opět velký odsun - trval až do 22 hod. večer. Na nikoho nebyl brán ohled, i když po celé odpoledne byly silné bouřky s lijáky. Nezapomenutelná pro mě zůstane p. Dittrichová, která v lijáku poklekla na schody u kostela, aby se rozloučila a posilnila na strastiplnou cestu.

06.06.46 - Na svatodušní neděli musí všichni Němci do práce. Jsou zdeptáni.
Pak přišel jeden odsun za druhým: 25/6, 3/7, 7/7, 10/7, 11/7.

17.07.46 - Dnes museli odejít i stařečci ze starobince a chorobince. Byl to příšerný pohled. Mnoho jich během cesty zemřelo a kapli nechali otevřenou.

24.07.46 - Dnešní odsun postihl 100 lidí.

12.08.46 - Sedm nákladních aut odváží odsunuté do lágru ve Šluknově. Odchází i hodný dětský lékař Dr. Frind a dentista p. Hesse.

13.08.46 - Opět mnoho známých musí odejít.

26.08.46 - Zase velký odsun. Mikulášovice jsou už skoro prázdné.

29.08.46 - Jel jsem domů, ale sourozence jsem už nenašel, byli 25/8 náhle odsunuti. Moc smutný jsem se vracel domů. Bylo mi jasné, že už tu zůstat nemohu. Brzy uhodí i naše hodina.

02.09.46 - Následuje registrace všech Němců.

04.09.46 - Odsuny.

05.09.46 - Odsuny.

02.10.46 - Dnes odcházejí ze své vůle i němečtí antifašisté.

08.10.46 - Přišla i naše hodina. Rozloučil jsem se se svým krásným kostelem a obcí, kterou jsem miloval. Z Wiesau jsme přišli do Neu-Ulm do tábora. Od 28. října jsme my, kněží, dostali místo.

Stále nemůžeme zapomenout na to, co jsme museli zažít.